Jdi na obsah Jdi na menu
 


5 důvodů, proč nemá smysl něco dokazovat jiným

Osobní rozvoj Petr Casanova 22.4.2014 strach-554x326.jpg

Je po svátcích. Očekávám šťastné odpočinuté tváře, a co nevidím?
Dnes jsem potkal 3 pozoruhodné páry:
1) Dva žáky s hlavou v dlaních – udělají dnes přijímací zkoušky na střední školu?
2) Dvě bledé slečny – uspějí dnes u přijímacího pohovoru do zaměstnání?
3) Dva manažery snídající antidepresiva – zvládnou dnes důležité obchodní jednání?
Tři různé páry, jeden společný stres: co když to nevyjde. Co když učitel, náborový manažer, obchodní partner zjistí, že nejsem „dost dobrý, chytrý, silný“. Co si pak o mě pomyslí tetičky, babičky, soused.
Šmankote!
Všechny čekají výzvy. To je dobře. Všichni k nim ale přistupovali tak, aby svému okolí dokázali, kdo jsou a co umí. Neměli by to dokazovat především sami sobě? Neřítí se do záhuby už tím, jak přemýšlejí? Proč nám tolik záleží na tom, co na naše výsledky řekne okolí?
Všichni jsme jiní. Není technicky možné vyhovět a zavděčit se všem. Ať děláme, co děláme, vždycky se to někomu bude líbit víc, někomu méně. Vždycky bude někdo kritizovat, jak přemýšlíme, jak se rozhodujeme a jak jednáme, protože on přemýšlí, on se rozhoduje a on jedná jinak. Jen proto, že u někoho jiného podle jeho měřítek neprojdeme, ještě to neznamená, že jsme špatní, hloupí, slabí. Naopak. Znamená to, že jsme pořád takoví, jací jsme.

K tomu, abychom u jiných uspěli, je jednoduchá cesta. Stačí se jim zalíbit. Tedy být takoví, jaké si přeje on. Znamená to ovšem přestat být sám sebou, autentickým, často se dokonce stydět za to, jaký v jádru jsem, a snažit se to zakrýt. Je to jako jít se zavázanýma očima. Jsme to relativně my, ale někdo nás vede a naviguje. Říká, co máme dělat, co ještě smíme a co už je pro nás nevhodné. Opravdu si v takové chvíli připadáme dost dobří, chytří, silní? To je štěstí a úspěch, po jakém toužíme?
Přál bych všem, aby uspěli. Nicméně krutá pravda zní: U zkoušky, pohovoru ani jednání jen na Vás nezáleží. Snažte se být nejlepší, jací v dané chvíli dokážete být. Ale ve vlastním zájmu si nenasazujte žádnou masku. Nepředstírejte, že jste někdo, kým ve skutečnosti nejste. A když neuspějete, přijměte to jako lekci, která slouží zejména pro Vás, ne pro příbuzenstvo. Ostatně toto je 5 hlavních důvodů, proč nikomu nemusíte nic dokazovat:

 1) Jen my můžeme změnit svůj život
Lidé, kteří potřebují cizí schválení, si občas myslí, že odjinud přijde také změna jejich života a povede se jim lépe. Kdepak. Je to naše odpovědnost, jen naše, abychom si uvědomili, že bez ohledu na to, co se doposud dělo, jsme vždycky schopni změnit situaci nebo způsob svého přemýšlení.
To, čeho jsme schopni dosáhnout, nezáleží na tom, co se jiní lidé domnívají, že dokážeme. Vždyť mohou mít naprosto mylné představy, co všechno v nás je, nebo není.
To, čeho jsme schopni dosáhnout, záleží pouze na nás. Na tom, jak se rozhodneme využít svůj čas a energii.
Přestaňme se tedy strachovat, co si jiní lidé o nás řeknou. Komu vadí, jací jsme, ten si obvykle přeje, abychom celý život žili podle něj, tedy nikoli podle sebe. Chce se Vám žít ve lži?

2) Skuteční přátelé nás berou takové, jací jsme
Jistěže je někdy starší, tudíž moudřejší. Jistěže by se na našem místě rozhodl jinak. Ale skutečný přítel respektuje naše právo na omyl.
Člověk je od narození do úmrtí ve vývinu. Má svou pravdu, ta se ale v průběhu času mění. Mění ji zkušenosti. Nevadí, že děláme chyby a že občas selžeme. U zkoušky, pohovoru, jednání. Neúspěch je součást procesu růstu. Dokonce někdy vypadat jako hlupák je jediný krok vpřed. Časopis FC je plný příkladů, kdy ti nejvíce neúspěšní mladí lidé v dospělosti dosáhli svých snů jen proto, že se nebáli kopanců a byli sví. Pochopili, že silnější jsme tehdy, když nás chyby vzdělávají, a sebevědomější tehdy, když poučeni z chyb dosahujeme lepších výsledků. Jestliže ještě na nějaký cíl nestačíme, je naprosto v pořádku, že padneme, a trhat hlavu za to je nesmysl…
Z dlouhodobého hlediska je lepší být kritizován za to, co jsem, než veleben za to, co nejsem. Ostatně i vztahy fungují dlouhodobě tehdy, kdy z nás dělají lepšího člověka, aniž bychom se museli měnit v někoho jiného. Važme si skutečných přátel a podporujících rodičů. To bývají ti, kteří nás mají rádi za to, jací jsme, a oceňují jak přednosti, které skutečně máme, tak že se snažíme překonávat sami sebe, tedy ne nějaký vykonstruovaný ideál naší osoby.
Vyhýbejme se opačným lidem, kteří mají sklon od nás neustále něco očekávat a srovnávat nás s jinými. Těmto jedincům bohužel doposud nedošlo pár podstatných faktů:

3) Nikdo jiný neví, co je pro nás nejlepší
Ach, to je rádců na světě, viďte? Zajímavý jev. Přitom nikdo nemá schopnost, aby viděl do našich hlav a srdcí. Aby věděl, co opravdu niterně chceme a po čem toužíme. I když se někdy rodiče tváří, že děti jsou jejich majetek, stejně jako si to myslí učitelé o žácích nebo šéfové o podřízených, ve skutečnosti jsme všichni svrchované bytosti, jejichž štěstí a úspěch závisí na jednom: Jít cestou, které důvěřujeme, bez očekávání, že jí někdo porozumí. Tím méně ten, kdo po naší cestě nikdy nešel.
Dělejme kroky, které uznáme za vhodné. Je to naše právo, povinnost i odpovědnost. To, že nám někdo bude radit, nás odpovědnosti za svá rozhodnutí nezbavuje.

4) Všichni nechceme totéž
I kdyby se na nás sesypala horda příbuzných a přehlasovala by nás, nikdo z nich místo nás životem stejně nepůjde. Ano, můžeme klopýtat mezi tím, co si myslíme, že je správné, a co nám tvrdí naše okolí. Ale když dáme na ostatní, směřujeme k tomu, že všichni kolem nás budou šťastni, jen my na sebe zapomeneme.
Nerozhodujme se podle jiných. Podle strýčka může být hlavní v životě vzdělání. Podle tetičky láska. A podle dědečka kopa peněz. No, a pak se rozhodujte…
Štěstí, úspěch a bohatství pro každého neznamená totéž. Pro někoho je jměním to, co má, a ne to, kým je. Nevadí, každý má svůj názor. A svůj život. A o to je svět rozmanitější.

vrchol.jpg

5) Život není závod
Honem, ať jsem na škole. Honem, ať mám práci. Honem, ať dostávám bonusy.
Chápu to, žijeme v konzumním světě, kde jen peníze platí složenky. Není ale škoda, že uvažujeme pouze tímto jedním závitem? Že dokonce někdy uvažujeme o tom, jak obelhat nejen jiné, ale hlavně sám sebe? Příklady:
Mám si vzít tahák?
Mám zalhat v životopisu?
Mám slíbit klientovi vyšší než reálné zisky?
Kdykoli slyším tyto úvahy, je mi jejich autorů líto. Podvodem je možné získat krátkodobou výhodu. Ale co dál? Jak bych mohl obstát na škole, na kterou fakticky nestačím? Jak bych mohl zvládnout práci, na kterou nemám předpoklady? Těšilo by Vás na trhu získat nálepku slibotechen a neschopů? Mně ne, pověst má člověk jen jednu.
Mrzí mě, když chce člověk hlavně rychle vylézt na vrchol hory, nejlépe jako první, a volat dolů: „Koukejte, já jsem tady!“ Když jsme zpovídali Reinholda Messnera, nejslavnějšího horolezce všech dob, do příštího vydání časopisu FC, posteskl si: „Na Mount Everestu je to jako na promenádě. Na vrchol se stojí fronta. Šerpové tam doslova nesou na ramenou každého, kdo si zaplatí. Ti turisté pak leží na vrcholu, vyčerpaní, s nijakým pocitem. Nechápou, proč tam někdo leze. Jediná myšlenka, kterou mají, je být co nejrychleji dole. Jsou to všichni ti rychlolezci, kteří nepochopili, že smysl každému výstupu nedává vrchol, ale výstup sám.“
Ať se tedy dnes chystáte na jakékoli přijímačky nebo rozhovor, klid. Ať tuto svou horu zdoláte nebo ne, život nekončí. Naopak – když uspějete, čeká Vás vyšší hora. Tak už to v životě chodí. A je to dobře. Nejkrásnější vzpomínky totiž bývají spojeny s cestou, ne s vrcholem. Užívejme si tedy každý krok a nezáleží na tom, zda je úspěšný. Každý má svou hodnotu, svůj význam. Život není závod a už vůbec ne takový, při kterém k úspěchu potřebujeme cizí potlesk. Ostatně, málokdo má tolik falešných přátel a skutečných nepřátel jako vítěz. Ne, o potlesk raději nestojme…
Jak se úspěšní lidé obrněli proti nepřejícnosti okolí? Jak uspět ostatním navzdory? Jak se pozná skutečné přátelství? Čtěte v časopise FC, který není na stáncích, k dispozici je pouze zde.


© Petr Casanova

Zde Originál článek a spousta dalších inspirativních  .